[REZIDENCIA] - YU (Perie)

Na otázky odpovedali Bora Debnárová a Ondřej Lipovský.

 

V Záhrade ste v júli strávili 10 dní na rezidencii v rámci vášho
umeleckého projektu/výskumu YU (Perie). Ako uvádzate v popise, jeho téma vychádza z najstaršej podoby čínskych znakov, ktoré majú “sugestívnu moc, odpútavajú sa od pôvodného významu a prihovárajú sa vlastnou obrazivosťou”. Ako sa vám pracovalo? Ako hodnotíte tieto letné dni a možnosti priestoru Záhrady vo vzťahu ku skúšobnému procesu a téme výskumu? Aké sugestívne obrazy sa vám podarilo vytvoriť?

 

Priestor záhrady, vzhľadom k interiéru i exteriéru bol pre nás v rámci celého pobytu veľmi príjemný. Možnosti priestoru, konkrétne využitie dostupných vstupov do priestoru, nám umožnilo hravosť úvodnej scény. Tým chcem povedať, že priestor Záhrady sa ponúka aby bol zapojený do akcií a neslúžil len primárne ako javisko.

Sugestívne obrazy:

Znaky, ktorými sme sa inšpirovali majú pre nás sugestívnu moc. Časť situačných obrazov, ktoré sa v predstavení objavujú, vznikali z impulzu konkrétneho znaku, ktoré v nás rozohrávali možnosti interpretácie. Línia a krivka jednotlivého znaku v nás vyvolávali emócie, ktoré sme prejavili cez obrazotvornosť myšlienkových pochodov.

Začali vznikať obrazy, ktoré môžu byť pôsobivé až podmanivé pre diváka tak, že je schopný ich nasledovať podľa svojej potreby. Nájsť si v nich situáciu s ktorou sa stotožní a dovolí mu interpretáciu z polohy pozorovateľa.

Vznikol napríklad obraz „Kozlík a Kapusta“, ktorý je pre mňa o určitej emócií človeka, ktorý možno najprv nevedome svojou zvedavosťou, prerastajúcou do vzrušenia k objavu niečoho nového, prepadne k závislosti k nepoznaným „chutiam“, vytvára určitý druh manipulácie, ktorá smeruje k ukájaniu sa na druhom, zneužívanie prerastá …

Vzápätí pokračuje obraz, kedy je ublížený „nehybný“. Naberám si jeho telo na seba, ako by som si ho obliekala. Začnem s páskou na jeho hrudi vytvárať čínsky znak ženy, v pozadí hrá nahrávka spevu tibetských mníchov (všetky nahrávky sú mimochodom nahraté z ciest Ondreja po Číne na diktafón). Táto situácia vytvára obraz seba/obety.

Nadväzuje obraz „Zahalených tvárí“, ktoré kľačia oproti sebe s natiahnutými rukami v snahe dotknúť sa. Obraz je v napätí, vytvára situáciu „prosby o návrat“, „vzdialenosť blízkych“. V pozadí je nahrávka prestrelky z akčného čínskeho filmu.

Především bychom chtěli studiu Záhrada velmi poděkovat. Po celou dobu naší residence jsme zde dostávali ten nejlepší servis. Je to fungující organismus, kde vládne příjemné mezilidské sepjetí. Pro mě osobně je důležité být v prostředí lidí, kteří dělají něco, čemu věří, dělají to jak nejlépe mohou, a dělají to dobře. Prostor Záhrady je domovský, přátelský, je tam útulno, je to magický kousek světa pár metrů od náměstí, sednete si po stromy, na snídani ukradnete pár hrstí rybízu a nasypete si je do kaše… a na chvíli se stanete součástí toho blaženého společenství lidí, kteří, zdá se, jakoby nikam nespěchali.

Záhrada se stávala poklidným „venkovským domem”, místem, kam se člověk každý den těší. Není to ona tísnivá představa: zase mě čeká den zavřený v černé krabici, ale je tu sál s otevřenými okny, kterými se valí záplava slunce. Blahořečím každému divadelnímu sálu, do kterého proudí denní světlo, to je občerstvující, zvlášť v létě. 

Náš projekt je komorního charakteru, jen pro dva herce-tanečníky. Prostor divadelního sálu Záhrady byl pro nás dostačující, ať už po stránce rozlohy tak i technického vybavení. 

Naše představení není vázáno na jeden konkrétní specifický prostor, naopak změna prostoru přináší nové impulsy a podněty do naší práce, a tím i do samotného představení. Prostor je jako forma, jako nádoba, a každý prostor dává trochu jiné představení. Pro mě je tento moment velmi vzrušující, moment, kdy prostor mění tvář představení, vnucuje mu svojí myšlenku, ale dělá to tak, jako když matka obejme svoje dítě.

Divadelní sál je věštírna a my jsme byli kosti hozené do ohně, aby pukly a v prasklinách na těle(i na duši) odkryly mlhavé závoje času. Herec je věštec, nebo možná spíš nástroj věštce. Jsme spojnicí … 

 

 

Na vašom predstavení “work-in-progress” ma v popise zaujalo rámcovanie žánru ako “divadla skonštruovaného vzrušenia”. Mohli by ste tento “koncept”, resp. vnímanie divadla priblížiť viac?

 

Koláž obrazov usporiadaných za sebou tak, aby u diváka vytvorili určitý pocit nečakaného telesného napätia. Toto napätie vnímame ako vzrušenia, cez ktoré sa divák dostane do vlastných nálad strachu, hrôzy, prekvapenia, potešenia, neistoty, či určitého očakávania, od ktorého žiada odpoveď.

Nebudeme zastírat, že vymýšlet „žánrové vymezení” nebo charakterizovat typ divadla je trochu jako vymýšlet marketingové logo s tím, že je k tomu dobré přidat ještě dávku humoru. Máme k dispozici osvědčené charakteristiky: „pohybové divadlo”, „fyzické divadlo”, „taneční divadlo“… v zásadě jediné, co bylo asi třeba uvést neomylně v povědomí je to, že je to „divadlo”, ať už bude jakékoli a zbytek je tak trochu básnická licence. Možná jsme to měli nazvat spíš: „divadlo dekonstruovaného vzrušení”, bylo by to přesnější. Divadlo jako neustálá proměna věcí a matérií, kde ve výsledném procesu se nedá nic racionálně uchopit nebo pojmenovat. Jako by nebylo možné odvyprávět žádný konkrétní příběh. Obrazy nejsou jednoznačné, sešíváme je z různých částí, jakoby ze zbytků, ze snů, z vášní. Nechceme je nechat usadit se v pohodlném přítmí jistoty, ale zasahujeme pokaždé, kdy by k něčemu takovému mohlo dojít. Narušujeme ustálenou situaci a znovu ji konstruujeme jinak a v jiném kontextu. Rozehráváme před diváky zápas obrazů, které se na sebe vrhají způsobem ve skutečnosti nemožným. Vytváříme umělou konstrukci, která bude ale mnohem přesněji odrážet realitu a lidskou zkušenost. Konstruujeme fikci, která promění realitu v obraz, a ten se stane skutečnou věcí. 

 

 

Uvedenia “work-in-progress” sa zúčastnilo niekoľko divákov a diváčok, známych i neznámych. Aké spätné väzby ste dostali? Zaznelo niečo, čo vás inšpirovalo, resp. posunulo v tvorivom procese ďalej?

 

U jedného diváka pri rozhovore po predstavení zaznela informácia dať obrazom možnosť vydýchnuť! Pre mňa to bol silný impulz zamyslieť sa ako umožniť obrazom čas na „výdych“ pre ich existenciu, a tým plynulejší prechod/hlbší, sofistikovanejší presun – vývoj k ďalšiemu obrazu. Pre mňa je náš work-in-progress plný dynamiky, impulzov založených na „nádychu“. Pre diváka môžu možno niektoré scény obrazov pôsobiť vo veľmi kľudnom až zdĺhavom tempe. Chceme dať jednotlivým obrazom čas, možno až navýšiť ich vlastnú časovosť, preexponovať ich v časovosti. 🙂 Verím v túto funkčnosť preexponovania času jednotlivých obrazov. Na to je pre mňa potrebné uvedomiť si dĺžku, intenzitu každého výdychu, aby divadlo skonštruovaného vzrušenia mohlo fungovať.

Divácká odezva je důležitá. Odhalí místa, kde přeskakuje jiskra, a to je dobré pro další práci. Někteří diváci popisují atmosféru nebo svůj pocit, který charakterizuje to, k čemu jsme nějakým způsobem intuitivně směřovali, ale možná jsme si to sami pro sebe nepojmenovali, a teď to pojmenování získáme. Dostali jsme například reakci diváka, který se během našeho výkonu místy velmi bavil, ale téměř v tu samou chvíli mu zatrnulo a on si uvědomil, vždyť to ale přece vůbec není k smíchu. Tento pocit neklidu, který na jednu stranu irituje, na druhou stranu podpoří diváka při setkání s nejistotou, byl jistě chtěnou součástí našich akcí. Do budoucna se možná můžeme snažit ještě o něco víc hledat způsob jak to vše propojit tak, aby akce rezonovala v různých místech prostoru duše a těla a obklopila diváka ze všech stran.  Aby se neobracela jenom k očím a stejně tak nevyvolávala jenom dílčí emoce, ale propojila emocionální i fyzické, vizuální i duševní v jeden organismus, v jeden celek, který se dotkne bytí vůbec – nejen lidského (Jiný divák řekl: „Viděl jsem dvě existence zápasící o život, ale nebyly to lidé.”). Cílem je smích, který mrazí. 

 

 

Rezidenčný program Záhrady 2021 podporil z verejných zdrojov Fond na podporu umenia.